Zajímavý přístup k barvám měl německý básník a přírodovědec Johann Wolfgang Goethe (1749–1832). Roku 1810 vydal svou Nauku o barvách, v níž jsou sepsány výsledky jeho dvacetiletých pozorování a pokusů. Řídil se zásadou, že je důležité vnímat svět kolem sebe – sami potom uvidíme, jak barvy vznikají. Goethe vysvětloval, že barvy vznikají ze světla a tmy. Ztmavováním bílého světla vzniká barva žlutá, zesvětlením tmy barvy modrá. Jsou to dvě z barev základních, které Goethe umístil do rohů barevného trojúhelníku. Ve třetím stála červená, která prý vznikne „vystupňováním“ žluté a zase poklesne přes fialovou k modré.
J. W. Goethe dělí barvy na primární, sekundární a terciární, tj. červenou, modrou a žlutou, které se nedají namíchat; oranžovou, zelenou a fialovou, které vzniknou mícháním základních barev. Terciární barvy potom vzniknou z barev sousedních. Vytvořil také barevný kruh, kde lze rozlišit barvy komplementární (opačné).

„Die Farben sind Taten des Lichts, Taten und Leiden.“ Johann Wolfgang von Goethe

Z hlediska vnímání vitality barev je dobré vyzkoušet jednoduché cvičení. Zavřete oči, zklidněte se a pomalu si představte např. černou ve formě noční oblohy, po chvíli si představte červenou ve formě květů vlčího máku, modrou ve formě bezmračné letní oblohy nebo tmavomodrou barvu moře, oranžovou ve formě ohně, zelenou ve formě trávy nebo jarních listů břízy, žlutou ve formě zapadajícího slunce a purpur ve formě ostranky jaderské. Každá barva má v naší kultuře svůj specifický význam, který se může lišit od kultur jiných. Zároveň však v průběhu doby nabyla i ve stejné kultuře různorodých významů.
K barevnému řešení interiérů je třeba přistupovat jako k malování obrazu a k míchání barev přizvat akademického malíře, restaurátora případně zdatného architekta. Při výběru pigmentů se orientujme na přírodní zdroje (hlinky, oxidy, rostliny…), které jsou složené z většího množství barevných odstínů. Pigmenty mícháme v základu, který je opět tvořen přírodními materiály – vápno se svou schopností translucence, kasein na bázi mléčné bílkoviny, silikát se schopností dobrého propojení s podkladem. Kvalitním zdrojem barev a pigmentů jsou firmy Biofa, Kreidezeit, Auro, Biopin aj., které dle společného kodexu uvádí veškeré použité látky k výrobě nátěrových hmot. Je nutné se vyvarovat umělých, omyvatelných povrchů z akrylátu, silikonu apod. Tyto umělé barvy mj. obsahují těkavé chemikálie, označované souhrnně pod VOC (volatile organic compounds). Obvykle je jejich množství uvedeno na etiketě výrobku. Přírodní barvy mají také schopnost stárnout a patinovat.

Na vnímání barev má výrazný vliv podkladový materiál (vápenná, hliněná, sádrová omítka, benátský štuk, tadelakt) a textura (velikost zrna, kletování, filcování, římsy, niky aj.). Monotónní povrchy, jako např. sádrokarton, můžeme jednoduchým způsobem přeštukovat minerální stěrkou. Dále působí samotný způsob nanášení barvy (válečkem, stříkáním, štětcem, malým štětcem, houbou, rukavicí, stočeným hadrem), pohyby ruky (kruhovité, ležaté osmičky, kříže) a vrstvení barev. Stejně jako na obraze výsledného barevného efektu dosáhneme vrstvením barev ve dvou až pěti vrstvách.
Některé povrchy tak vlastně získají ornamentální charakter. Můžeme samozřejmě použít ornamentální šablony, a to buď lazurně, nebo s krycí barvou, případně barvy nanášet bez šablony. Ornament ve formě barvy nebo štuku vždy umožňoval fraktálně odstupňovat měřítka staveb a tak byl obrazem, zrcadlením přírodních systémů (fraktální struktury).
Velmi výrazný účinek má zachování přirozené barevnosti přírodních materiálů, popřípadě jejich jemné lazurování. Může se jednat o pohledovou hliněnou omítku, hliněné cihly, kámen, pálené cihly, dřevo, ale i různé zařízení budov – litinové topení v původní barvě litiny, měď, bronz, zrezivělé železo apod.

Přirozená barevnost hliněných omítek a dřeva v restauraci Maitrea v Praze.