Rád bych si postavil dům na naší planetě Zemi. Dnes je prvního ledna, moje šedesáté narozeniny. Doteď mne nazývají výstředníkem. Doteď ještě nemám vlastní dům: Jaká ostuda po tolika letech toulavého života – dnes jsem se vážně rozhodl postavit si vlastní dům ..
Kde by měl můj dům stát? Ve vysokých Andách kde se setkávají ledovec a poušť anebo na obratníku Raka, kde se setkávají korálové ostrovy s dešťovým lesem? Nebo v tajze, kde polární záře střeží severní pól? Anebo na ostrově ve Východočínském moři kde obrovské cedry krotí mladé tajfuny nebo v severním Japonsku, kde bukové lesy jsou nádherným přístřeším divokým bytostem? Nebo na poloostrově v Ochotském moři, kde žhne bůh v jícnu sopky?
Kulatý, kuželovitý dům jako ptačí hnízdo .. Např. tepee amerických Indiánů nebo mongolská jurta. Obě odolají zemětřesení i tajfunu. Stavební materiál musí být hojný a snadno k mání. Např. bambus, cedr, jíl, korálový vápenec, čedič. Cementem bude pot, moudrost a přátelství.
Mikrokosmos – Výška 100m, poloměr 100m. Kostra z bambusu a cedru. Spodek z lávy a jílu. Koberec z modrých orlíčků. Strop z orchidejí. Došky z pampasové trávy.
Namísto zdi živé, dýchající sochy: střízlík obecný, orel skalní, mořský plankton, vorvaň obrovský, dinosaurus, salamandr.
A já, jakožto představitel suchozemských savců, stojím v koutě místo klávesnic: Já a všechna stvoření jedním hlasem, a v rytmu srdečního tepu. Vířící, dýchající melodie – píseň přitakávající životu. Celá báň vibruje zvuky píšťal bambusových varhan. V noci, bez elektřiny.
Světlo a mysl si hrají a vytvoří planetárium. Před vašima očima vyvolávám nejen všechny hvězdy na nebi, ale také 10.000,000.000 světelných let budoucnosti vesmíru.
Celý dům je klimatizován, a zavlažován. Veškerá jídla stále po ruce. Je-li ti však přece jen zima, obejmi někoho! Je-li ti horko, vysvleč se donaha! Máš-li ještě hlad, nacpi se fazolí! Jsi-li ještě smutný, spolkni horkou polévku vlastních slz!
Tento dům je předně pro mé rozkošné děti. A pro kohokoliv, kdo by chtěl se mnou bydlet. Na místě kde hvězdy, slunce, vítr a voda oslavují bytí. Lopatou ryji zmrzlou půdu ..
Hluboce modré zimní nebe: S nebe padají dvě tři čtyři sněhové vločky. Mé ucho zachycuje vzdálené a tlumené šeptání zpěvu. Lákavá, svůdná píseň mořské víly Kalypsó.
Moje srdce se rozhoří touhou po neznámé zemi. Zahazuji zablácenou lopatu. Za zády nechávaje nový dům pokrytý sněhem. Vyrážím do neznámé země.
(Převzato z knihy NANAO, kterou v překladu Jiřího Weina vydalo v roce 1990 nakladatelství Pražská imaginace)
